Na úvod se omlouvám za titulek v angličtině.

Je to takový nešvar, který se nám v Česku rozmáhá, používat anglická slova tam, kde by bylo možné použít češtinu.

A začalo to tím, že se záchody přejmenovaly na wc :-)

Ale tady se to vztahuje k písničce, proto jsem to nechal v originální podobě. Ještě se k tomu dostaneme ;-)

 

Dnes jsme slavili slavnost Všech svatých. To není jen tak ledajaký den. Je to slavnost, jeden ze zasvěcených svátků, kdy slavíme ty, kteří stojí před trůnem a tváří Beránka a radují se z věčného života s Ním.

Ach, krásný.

A pak jsem tady já. Takové nedochůdče, pro které je svatost slovem ve slovníku a něčím vzdáleným. To už se dříve stanu prezidentem Ruskoamerické federativní republiky, než svatým. 

Nebo ne?

 

Tento den jsem začal vskutku nedělním vstáváním (rozuměj "fakt pozdě"). Dal jsem si příjemnou snídani a začal plánovat a plnit diář na další týden. Jenže to nebylo tak jednoduché a říkal jsem si, že to musím promodlit. Tak jsem vzal kytaru a šel se modlit s písničkami. Hrál jsem třeba Way Maker od kapely Leeland, nebo Run to the father od Codyho Carnese. Obě písničky jsou vážně úžasné.

Bylo to silné a krásné a modlil jsem se sám, takže mě nemrzelo, když mi to ujelo :D Přečetl jsem si liturgická čtení, po půlhodině to zakončil a chystal se pokračovat v plánování, tentokrát s Ním. (jako správnej světec, žejo)

A pak...pak to přišlo.

Zničehonic, najednou, kde se vzal, tu se vzal, hřích. Přiznávám na rovinu, oči byly až moc zvědavé a vůle až příliš slabá, takže jsem se motal více a více do kompromisů, které vyústily v to, že jsem surfoval tam, kde jsem surfovat neměl a hlavou se mi honily myšlenky, které vůbec nebyly svaté a několik dalších hodin tím bylo hodně poznamenáno.

Ještě nutno podotknout, že od poslední svátosti smíření uběhly 4 dny. A hlavou šlo něco takového:

Aj, caramba, co s tím. Když půjdu zase, kněz si řekne "jéžkovy voči, co ten tady zas dělá" a bude to trapný. Tak počkám aspoň do zítřka (pokrytče, na co si to hraješ??). Navíc jsem chtěl dnes jít k eucharistii. Je to velký malér? Možná by se to obešlo pro tentokrát i bez zpovědi. No, spíš ne, dobře.

 

V 18:40 jsem se zvednul a letěl do kostela, který mám naštěstí blízko. Otevřeno do 19:00, to snad stihnu. 

Stihnul jsem to. I tu eucharistii.

A po příchodu domů jsem si vzal zase kytaru a zazpíval si Run to the father. Chtěl jsem propojit ten čas modlitby dopoledne s tímto časem modlitby večer. Ta propast hříchu mezi tím byla zasypána Božím milosrdenstvím.

A pak mi ta písnička propojila dnešní pád s dnešním svátkem:

 

I run to the Father 

I fall into grace 

I’m done with the hiding 

No reason to wait 

My heart needs a surgeon 

My soul needs a friend 

So I’ll run to the Father 

Again and again 

And again and again

 

Také o tom je svatost, ne?

Prostě běžet za Otcem znovu a znovu a znovu a znovu.  Po každém pádu, s každou bolestí, s každou radostí. Protože je to Otec, lékař, přítel.

A Cody zpívá "padám do milosti". To je síla.

Spadnul jsi do hříchu? Utíkej za Otcem a spadni do jeho milosti.

To můžeš i bez toho hříchu předtím :D 

 

Já děti zatím nemám, tak to mám jen z jedné strany, ale myslím si, že jedna z největších bolestí milujících rodičů je, když vnímají, že se jich děti bojí a skrývají se před nimi. Tedy bojí se trestu, ale promítají si to do osoby rodičů. 

Myslím, že to má Bůh stejně. Když spadnu a skrývám se před jeho tváří, to jej bolí. Bolí ho, když vidí ty moje marné a trapné pokusy se ukrýt, nebo odložit moment, kdy se postavím před jeho tvář.

 

Takže jeden z odstínů svatosti je nezůstat po pádu ležet a za Otcem běžet.

 

No, tak už skončím, stejně jako se končí tenhle den, který se během několika hodin různě zatočil.

A jestli si to chcete zazpívat taky, tak prosím: