Na následujících řádcích bych se rád věnoval knize Vnitřní svoboda. Jemně odhalím její bohatství, abych vás povzbudil k přečtení, opravdu stojí za to.

Jacques otevírá celou knihu kapitolou, ve které vysvětluje, co vlastně „svoboda“ je, a co naopak není, což je klíčové pro každého člověka žijícího ve světě a konfrontujícího se dennodenně se světským pojetím lidské svobody, v krátkosti znamenající „dělej si, co chceš a nenechávej se omezovat, nepřijímej své limity, atd“. Nicméně právě toto uchopení svobody vede k nesvobodě a spoutanosti nejrůznějšími oblastmi života. Jacques píše o nutnosti přijetí vlastních limitů, omezení, své osobnosti, věcí, které nemůžeme změnit, abychom na sebe mohli nahlédnout v pravdě a svobodě. Též uvádí nutnost lásky a napojení na Ducha Svatého, který přetváří naše srdce, aby bylo schopno přijmout stále více a více lásky.

Na následujících stránkách Jacques rozvádí myšlenky o přijetí různých aspektů života. Věnuje se sebepřijetí, což je jeden z nejvýznamnějších a nejnáročnějších milníků na cestě k vnitřní svobodě. Naše přijetí sebe samých se zrcadlí ve vztazích, ve vnímání Boha i bližních. Nutno podotknout, že jedno závisí od druhého. Tedy jestliže pochopím a přijmu způsob, jakým se na mne dívá Bůh, pohledem lásky, naděje, důvěry a přijetí, osvobodím se také ve vztazích s bližními. Nalezení a přijetí hodnoty Božího dítěte nutně vede k pravdě, že nic na tomto světě nemůže tuto hodnotu vyvrátit, přemoci, zrušit. Tento fakt zcela mění vnímání světa, vztahů, úspěchů, ale i proher, zklamání a nezdarů. A to i v rovině duchovní a otázce hříšnosti každého člověka. Důležitým podnětem zde pro mě bylo právě pozvání do svobody být hříšník, svým způsobem si „dovolit“ být hříšník, přijmout svou hříšnost a opírat se o Boží milosrdenství a lásku. Důležitou věcí je i nutnost přijetí sebe sama, abych dokázal přijmout druhé. Tento přesah sebepřijetí do vztahů s bližními je klíčový pro žití dobrých vztahů, které sice nevylučují neshodu a nepochopení, ale nejsou zasaženy nezdravým očekáváním dokonalosti, kterou u lidí nelze nalézt.

Když autor otevírá otázku přijetí utrpení, dotýká se velice palčivého místa, nezřídka těžko pochopitelného i pro lidi, kteří jsou praktikující křesťané. Je velice nesnadné a zdálo by se nemožné přijmout utrpení, které prožívám, bolest, která mě ochromuje, vyhlídky, ve kterých kvůli zmíněné bolesti a utrpení nevidím klid a pokoj. Ale o. Philippe dokonce přichází s myšlenkou, že „odmítat trpět znamená odmítat žít“. Utrpení a bolest patří k životu, ať už to chci připustit, nebo ne. Nelze se jim vyhnout. A pak se nutně nabízí otázka, jakým způsobem se tomu postavit, jak s tímto aspektem lidského žití nakládat? K odpovědi nás vede věta „pravou bolestí není ani tak utrpení, jako strach z utrpení“. Kolikrát v životě jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, jak mě dokázal strach z nicotného utrpení ochromit. Neplatí to vždy, přirozeně, ale skutečnost, že se bolest násobí strachem z ní, je platná v podstatě kdykoliv. Jestliže přijmu utrpení, nestane se středobodem mého života, budu schopen nahlížet za něj s jistotou, že i utrpení jednou pomine. Tento přístup svět neuznává, tendence společnosti je jasná: vyhnout se utrpení za každou cenu, s bolestí bojovat, abych si mohl užívat života. Pak se ovšem může utrpení v kombinaci s tímto přístupem stát cestou do zoufalství, beznaděje, strachu, či snad až ke smrti. Jacques Philippe také zmiňuje důležitý fakt, že utrpení nás přibližuje k druhým, pomáhá pochopit, sklonit se ke druhému člověku, nabídnout pomocnou ruku. Přijetí utrpení je opravdu korunou vnitřní svobody, neopakovatelným způsobem nám to dokazuje Ježíš ve svém utrpení, které si dobrovolně vybral, které přijal.

Důležitou kapitolou v knížce bylo zamyšlení nad prožíváním přítomného okamžiku. Nad důležitostí tohoto přístupu k času a životu. Je paradoxem, že ač ve světě převládá názor o intenzivním prožívání života, není vůbec snadné žít v přítomném okamžiku. A přitom ten jediný je v našich rukou, minulost i budoucnost jsou mimo náš dosah. Minulost je nenávratně za námi a budoucnost před námi stále uniká. Jak autor uvádí, je nutné se osvobodit od útěků z přítomnosti skrze odevzdání minulosti do Božího milosrdenství a odevzdání budoucnosti do Boží prozřetelnosti. Tím dávám najevo, že nejsou v mé moci a odmítám jim věnovat nezdravé množství času a energie, stejně jako uznávám Boží všemohoucnost a dávám Bohu prostor, aby mohl do minulosti i budoucnosti zasahovat. V přítomném čase mohu a dokonce musím milovat, protože milovat lze právě jen v tomto přítomném čase. Stejně tak má přítomný okamžik osvobozující účinek na prožívání utrpení. Není dobré předjímat utrpení tam, kde není, ani se ohlížet v nezdravé míře na utrpení prožité. Vždyť přítomný okamžik skrývá tak mnoho, na co je nutné se soustředit a co je potřebné prožívat. A proto pouze v něm skutečně žiji. Může být naplněný i negativními zkušenostmi, ty nelze vyloučit. Jejich přijetí nám umenšuje bolest a je-li doplněno vědomím, že Bůh z každé negativní zkušenosti může vytěžit dobro – a to i v hojné míře – pak mají negativní zkušenosti důležitý význam pro posilování naší víry a důvěry v Boží svrchovanost a prozřetelnost. Přítomný okamžik je vstupenkou s okamžitou platností do skutečného života.

V další kapitole se Jacques Philippe věnuje působení víry, naděje a lásky v životě člověka. Důležitá je etymologie slova ctnost – latinské slovo „virtus“ znamená „síla“. Proto je význam ctností tak zásadní. Máme z nich a skrze ně čerpat sílu do křesťanského života, duchovních bojů, vztahů s druhými, s Bohem, atd. Právě skrze ctnosti se naše svoboda setkává s Boží milostí. Jsou zvláštním způsobem darem Božím i aktivitou člověka: rozhodnutí věřit, doufat a milovat se posiluje a utvrzuje působením Ducha Svatého.

Duch Svatý se vylévá třemi způsoby, které lze přirovnat k růžencovým tajemstvím: radostně, bolestně a slavně. Radostné vylití je jakýmsi vstupem do života s Bohem, otevření se nových obzorů. Po čase přichází bolestné vylití, kdy poznáváme vlastní hříšnost a ubohost, ale to vše ve světle Boží lásky a Božího milosrdenství, tedy ve světle naděje. Toto poznání nás očišťuje a otevírá pro hlubší spojení s Bohem, pro uznání jeho svrchovanosti a naší závislosti na něm. Po bolestném vylití přichází vylití slavné, kdy Duch Svatý přichází s odvahou a silou jít a sloužit druhým.

Důležitou roli mezi ctnostmi zastává naděje. Naděje nás obrací na Boha a tím v nás vytváří prostor pro pravou lásku. Jestliže si zoufáme, nevěříme v Boží všemohoucnost a touhu přicházet do všech životních situací, které prožíváme. Tím se uzavíráme působení jeho lásky a moci. Proto setrvávání v pozici důvěry a naděje je naprosto klíčové jak pro život v lásce, tak pro víru v Boží zásah. Skrze naději se láska živí, roste a rozvíjí.

V předposlední kapitole se dostáváme ke srovnání zákona a milosti. Autor varuje před zákonictvím, které vyčerpává a bere radost z křesťanského života, protože ostře omezuje osobní vztah s Bohem na seznam pravidel a zákazů, jehož ne/dodržování nás vede k zoufalství, či duchovní pýše. Ale Bůh jedná logikou lásky a milosti, je nad zákonem a v podstatě celý Nový Zákon je prostoupen jeho kritikou zákonictví a z něj vyplývajících negativních důsledků. Je zapotřebí přeprogramovat svou psychiku vnímající potřebu si dobro nějak zasloužit do Božího pohledu na nás: Bůh se ve své pokoře a lásce sklání k nám lidem a chce dávat své dary a milosti zdarma, bez ohledu na naše zásluhy. Tato skutečnost pak nabádá i nás, abychom opustili běžně zažitý postoj „něco za něco“.

Knihu uzavírá kapitola zamýšlející se nad lidskou potřebou „být“. Tato, z mého pohledu velice důležitá část, otevírá otázku „v čem je má identita?“. Postupně prochází oblasti lidské existence, do kterých lidé nejčastěji promítají své bytí, svou identitu: majetek, schopnosti, seznam úspěchů, atd. Ale struktura této identity se bortí při konfrontaci s představou, či skutečností ztráty tohoto „bohatství“, po které přichází existenciální krize. Zde je zásadní skutečnost nesmírného významu, že má hodnota, mé bytí je ukryto v Bohu, v jeho lásce. Tento fakt zcela proměňuje pohled na zmíněné „bohatství“, usměrňuje vnímání negativních zkušeností a utrpení, prožívané ztráty jakéhosi lidského zabezpečení a vede k jistotě, že pokud já sám ze své vlastní vůle neučiním rozhodnutí odejít z Boží náruče, žádná síla, ani moc tohoto světa mne nemůže z Boží náruče vytrhnout.

Během četby jsem si uvědomil, že mám v ruce knihu velice silnou a důležitou. Dala by se brát také jako mapa s vyznačenou cestou k cíli s lákavým názvem vnitřní svoboda. Nicméně cesta k tomuto cíli není vůbec snadná a můžeme říci, že v tomto případě je i samotná cesta cílem.